Je smutné, jak jsme my „moderní lidé“ vyděšeni z jakéhokoli náznaku přímého kontaktu s divokou přírodou kolem nás.
Své dny trávíme v kokonu vlastního domova, klimatizované kanceláře, kde často ani nemůžeme otevřít okno, ve vyumělkovaném světě nákupních center a chrámů naší moderní zábavy. Stejné stereotypy pak předáváme i našim dětem, které tráví většinu svého volného času před obrazovkou počítače či s telefonem nebo tabletem v ruce. Virtuální realitu jejich dní tak málokdy naruší něco z reálného světa, natož z té trochy divoké přírody, která nám ještě tu a tam zbyla.
Kontakt těchto dětí s přírodou se tak omezuje na sousedova psa, rostliny živořící v květináčích na oknech jejich školní učebny a občasnou nucenou rodinnou vycházku do okolí domu, kde bydlí. Chraň bůh, aby se při takové vycházce naše děti setkávaly s divoce žijícími zvířaty, jako jsou zajíci, srnky či dokonce divoká prasata! Co na tom, že děti pak ani pořádně nevědí, jak takoví obyvatelé našich lesů a luk vlastně přesně vypadají?
Ochranu naši i našich dětí od takových nepředložených setkání tak zřejmě mají na srdci místní úředníci a myslivci v Běchovicích, Horních a Dolních Počernicích a na Černém Mostě. Tam se totiž v poslední době údajně přemnožila divoká prasata a tak se dotyční rozhodli zasáhnout. A co je v takovém případě lepší, než začít v těchto hustě obydlených oblastech po zvířatech střílet?
Co na tom, že v zastavěném území nelze nikdy zcela vyloučit, že zbloudilá střela nezasáhne nějakého člověka? Že rizika těžkého zranění či dokonce úmrtí jsou velmi vysoká a je jen otázkou času, kdy k podobnému neštěstí opravdu dojde?
Středně výkonná kulovnice, kterou myslivci divočáky zabíjí, má účinný dostřel kolem čtyř kilometrů, přičemž střela je po celou dráhu letu životu nebezpečná. Stejné fatální následky může mít i odražená střela. Uprostřed města proto nelze nikdy vytvořit takové podmínky, které by riziko zranění zcela vyloučily.
Připomeňme si jen ty opakované případy z minulosti, kdy myslivci kvůli vlastnímu fatálnímu pochybení zastřelili někoho přímo v honitbě. Například o prázdninách 2013 zastřelil na Račicku myslivec Miroslav Kocián devětadvacetiletého trampa, který spal ve slámě na poli. Prý si ho spletl se srnou. Podle soudu v tom hrál roli i alkohol, který pomatenému myslivci koloval v krvi. O necelý rok dříve zastřelil myslivec svého kolegu při honu u Zašovic na Třebíčsku. To jsou namátkou jen dva případy z celé řady.
Myslivci jsou lidem extrémně nebezpeční i v lese či na polích. Nechci ani pomyslet, co se stane, když jim dovolíme střílet uprostřed města. Kdo bude garantovat, že myslivec nezastřelí někoho také v tomto případě? Předpokládám, že ti, kdo odstřel schválili, ponesou za případné zranění či úmrtí nejen morální, ale i právní odpovědnost. Zároveň doufám, že už založili speciální fond na odškodnění případných obětí.
Až do loňského roku se mohla divoká prasata střílet jen v druhé polovině roku. Od letošního ledna však platí celoroční povolení k jejich odstřelu, které novelou vyhlášky umožnilo ministerstvo zemědělství. Argumentovalo hlavně tím, že jsou divoká prasata přemnožená a působí stále větší škody na lesních porostech, zemědělských plodinách a pozemcích.
Divočáci se rozmnožují hlavně na jaře a povolit jejich odstřel i v tomto období, považuji za zásadní pochybení nerespektující základní etické normy. Když myslivci zastřelí samici, která má mláďata, tak ta poté pojdou hlady. Jde o strašlivou smrt, při níž malí divočáci umírají vysílením a hladem i několik dnů. Proto se v civilizovaných zemích na zvířata v době jejich rozmnožování nestřílí.
Neméně trestuhodné je i soustavné vybíjení menších zvířat a ptáků, která po tisíciletí tvoří přirozenou součást naší přírody. Na mysli mám teď především zajíce, bažanty a divoké kachny, jejichž stavy neustále klesají takovým tempem, že nemusí trvat dlouho a i těmto kdysi zcela běžným druhům bude hrozit vyhynutí.
A co si pak myslet například o zběsilém odstřelu tak krásných a majestátních zvířat, jakou jsou mufloni, jejichž populaci se v pražské Krči překvapivě daří? Jejich odstřel si místní zastupitelé a úředníci prosadili navzdory opakovaným protestům i nabídkám alternativních řešení. Já sám jsem například Lesům hlavního města Prahy nabídl, že se ohrožených zvířat ujmu a odvezu je do ZOO Tábor, kde se stanou základem našeho chovu.
Je zarážející, že úředníci v případě muflonů i divokých prasat raději volí nebezpečné řešení odstřelu než jiné humánnější metody regulace. Například škodám páchaným divočáky se dá snadno zabránit alternativními metodami, při kterých nedochází ke ztrátám na životech. Proč se například nehledají cesty, jak prasatům ve vstupu do města a obydlených oblastí zabránit? Divočáci jsou ze své podstaty plachá zvířata, která se, pokud je to možné, snaží kontaktu s člověkem či jeho domácími mazlíčky vyhnout. Nikdy neútočí, pokud nejsou napadena a nemusí se bránit.
U prasat tak například velmi dobře fungují pachové stopy. Trus velkých šelem je dokáže spolehlivě odehnat. Kdyby kontaktovali některou ze zoologických zahrad, zcela určitě by jim ho zdarma poskytla. Pokud se obrátí na naši zoo, určitě jim v tom vyjdeme maximálně vstříc. To by ovšem o to musel někdo stát. Zatím tato dobrá vůle příslušným úřadům evidentně chybí.
