Přeplněné malé cely, nedostatek denního světla, minimum jídla. Nemoci a neustálé krvavé boje končící smrtí jednoho ze soupeřů. Ta je však v takových podmínkách spíše vysvobozením.
Podobné scény evokující spíše koncentrační tábory jsme nuceni sledovat i nyní, dlouhá desetiletí po porážce tohoto odporného režimu. A to ne někde v zapadlé části světa, ale doslova za humny. I v Česku totiž stále taková zařízení připomínající peklo na zemi existují.
Jsou jimi farmy, v nichž se chovají zvířata pro svou kůži. Na našem území jich je hned několik. V nejbližší době by ale konečně mohla tato nelidská zařízení zmizet. Klíčové bylo úterní projednávání zákazu farem pro chov kožešinových zvířat v Poslanecké sněmovně, po kterém začíná týraným zvířatům živořícím v těchto mučírnách konečně svítat. Pokud návrh projde, tyto farmy by musely v Česku skončit nejpozději na konci roku 2018. Jsem si jistý, že všichni slušní lidé, kteří mají v sobě alespoň špetku opravdové empatie ke zvířatům, teď liškám, norkům a všem ostatním drží palce.
V dnešním světě se děje mnoho bezpráví, ale naší taktikou i v době bleskurychlých médií a všudypřítomných sociálních sítí přesto často bývá jednoduše nad většinou toho zavírat oči nebo se alespoň co nejdéle dívat jinam. Je to jistě pohodlnější, ulevuje to svědomí, ale často je to také, když ne ospravedlnitelný, tak alespoň dobře pochopitelný pud sebezáchovy. S mnoha takovými věcmi totiž nemůžeme z pozice běžného smrtelníka udělat téměř nic nebo jen velmi málo.
Zákaz kožešinových farem je ale jiný. Právě teď a tady můžeme udělat hodně a pomoci konečně ukončit utrpení tisíců zvířat, která za celý svůj život nepoznají nic než miniaturní prostor svého umělého vězení. A to vše jen proto, aby jednou svou krutou smrtí uspokojila naši marnivost.
Otřesné záběry z kožešinových farem, které by bylo přesnější nazývat koncentračními tábory, mě naprosto šokovaly. Liškám, norkům i činčilám dopřejeme jen pár měsíců života a i ty musí prožít v pekle bez možnosti naplnit své přirozené instinkty. Norci zvyklí trávit většinu života ve vodě či lišky, které na svobodě naběhají stovky kilometrů ročně, musí přežívat v miniaturních klecích jen kvůli pochybné touze po jejich kožichu. Navíc celý krátký život stráví jen čekáním na krutou smrt. To jako milovník zvířat nikdy nepochopím.
Jako majitel ZOO Tábor, jejímž hlavním cílem je ochrana ohrožených druhů zvířat, nemohu tyto brutální podmínky chovu v kožešinových farmách jen tak přehlížet. Musíme jasně říct, že kožich dávno není důkazem prestiže. Nosit kožich z lišky, norka, činčily či jiného živého tvora může v 21. století pouze bezcitná osoba, která je zcela lhostejná k nepředstavitelnému utrpení zvířat.
A tak apeluji na všechny z nás: zkusme se zase jednou podívat na otřesná fakta zpříma, neuhýbat z pohodlnosti pohledem a otevřeně si říci, že takové týrání nelze dále tolerovat. Dlužíme to všem těm zuboženým a z titěrných klecí pološíleným zvířatům, ale také sami sobě, pokud se chceme dál počítat mezi vyspělé společnosti západního typu. Už včera bylo pozdě.
