Povinně dobrovolné družení aneb Proč nemám rád teambuilding?

V dnešní době módní aktivity na utužování firemního kolektivu v mnoha ohledech připomínají doby dávno minulé. Jsou tzv. teambuildingy jen novodobou obdobou brigád socialistické práce? 

K napsání tohoto článku mne inspiroval velký ohlas mého posledního blogu o open-space kancelářích. Rozhodl jsem se proto napsat i o další módní praktice řízení lidí, kterou u nás ve firmě zaručeně nenajdete – o povinném družení zaměstnanců, tzv. teambuildingu.

Improvizované hašení požáru, posádka auta ztracená kdesi v pustině, závody ve skákání v pytli – více či méně perverzních variant a scénářů pro utužení týmového ducha nabízejí specializované agentury přehršel. Zastánci teambuildingových akcí tvrdí, že společné mimopracovní aktivity zaměstnanců pomáhají zejména stmelit pracovní kolektiv a zlepšit komunikaci mezi zaměstnanci navzájem a mezi zaměstnanci a vedením. Týká se to především velkých korporací, i když v poslední době se teambuildingy stále častěji rozmáhají i v českých firmách.

Při procházení diskusních fór na internetu ale narazí člověk na překvapivě mnoho komentářů a reakcí, v nichž lidé tyto akce popisují jako svou noční můru a nutné zlo, kterému se podrobují z obavy o ztrátu zaměstnání nebo zamezení dalšího kariérního postupu. Firemní teambuildingy mají totiž takové zvláštní kouzlo – zpravidla jsou „dobrovolně“ povinné. Takže i když řada zaměstnanců nespatřuje žádnou přidanou hodnotu či osobní rozvoj v simulované hře na indiánský kmen ztracený v poušti, nakonec se – ač neradi – raději zúčastní.

Tabulky slečen z HR oddělení jsou totiž neúprosné a pokud někdo není dostatečně cool a nevykazuje patřičného týmového ducha, jednoduše nemůže stoupat po kariérním žebříčku. Znáte to: „Nikoho nenutíme, rozhodně to není povinné a nikdo ti za to hlavu neutrhne, ale přeci jen – bylo by dobré, aby ses zúčastnil. Navíc už je to vše zaplacené a objednané.“ 

Odměnou za přemáhání zpravidla bývá večerní završení v podobě společného bowlingu a hromady sponzorovaného alkoholu.

Individualita a soukromí vs. „umění zařadit se“
Za svůj život jsem se setkal s opravdu hodně zaměstnanci. A ze zkušenosti vím, že opravdu schopní a sebevědomí odborníci, kteří mají vlastní motivaci posouvat věci kupředu, jsou většinou sólisté. Silné individuality se často vyznačují tím, že se nerady zapojují do povinných kolektivních aktivit. Nebo ještě lépe – obecně se nepotřebují zařazovat do žádného „vyššího“ celku, nepotřebují být členem nějaké skupiny. Naopak – pro mnoho z nich je myšlenka „zařadit se do stáda“ dokonce odpudivá.

Nedovedu si představit, že by takoví lidé měli část této své individuality potlačovat a jen kvůli tomu, že to shora někdo nařídil, se povinně oblékat do směšných kostýmů a soutěžit v nesmyslných disciplínách. Stejně tak nechápu, proč by měli tito lidé po večerech popíjet s kolegou, s nímž si v lepším případě nemají co říct (a v horším je mezi nimi znatelná averze). Zaměstnáváme přeci svobodné, dospělé a svéprávné lidi a úroveň osobního kontaktu s kolegy bychom měli nechat plně na uvážení každého z nich.

Mimochodem je zajímavé, že vrcholní šéfové se podobných akcí zpravidla nezúčastňují, maximálně v konkrétní čas přijedou, řeknou pár hezkých slov a symbolicky odstartují patřičnou soutěžní disciplínu. Ale skákat v pytli nebo běžet s vajíčkem na lžíci je obvykle neuvidíte. Zřejmě už jsou dostatečně osobně rozvinutí a na rozdíl od ostatních zaměstnanců jim daná aktivita již nic prospěšného nepřinese…

Domnívám se tedy, že více než osobní rozvoj zaměstnanců a zlepšení komunikace stojí za teambuildingovými akcemi úplně jiné motivy: především oddělit poslušné a přizpůsobivé od těch, kteří by si snad dovolili vyčnívat, a také utratit (v horším případě doslova podojit) štědrou část firemního rozpočtu určenou na rozvoj „lidských zdrojů.“

Komu se hodí teambuilding?
Teambuilding je pro mnohé zaměstnance určitě zajímavou možností, jak vyzkoušet širokou škálu alkoholických nápojů na účet firmy. Pro někoho je teambuilding i ojedinělou šancí, jak vyzkoušet kvality té přitažlivé kolegyně z třetího patra, se kterou se jinak v podstatě nepotká. A určitě jsou teambuildingové akce pro jejich organizátory vítanou cestou k firemním penězům, které lze náležitě odklonit nebo utratit za nesmysly od spřátelených dodavatelů.

Pro mnoho velmi inteligentních a výkonných zaměstnanců, kteří mají dostatek vlastních přátel i možností, jak smysluplně trávit svůj volný čas, případně mají ten hendikep, že jsou prostě jen introvertního charakteru, ale představují firemní akce na utužování kolektivu nefalšované psychické trauma a povinnost se dlouhodobě přetvařovat. Trávit čas s lidmi, s nimiž si za normálních okolností nemají co říct.

Předtím, než začnou manažeři o pořádání teambuildingu ve své společnosti vůbec uvažovat, měli by se nad tím alespoň krátce zamyslet a zkusit si odpovědět na otázku, kolik lidí z jejich týmu akci skutečně ocení a kolik se jich zúčastní jen z povinnosti.

Osobně si myslím, že nějakým podobným návrhem na strávení víkendu třeba lovem imaginárního mamuta bych své zaměstnance spíše urazil. Ale o tom to přesně je – buď chcete zaměstnávat výrazné individuality a odborníky, kteří chtějí vynikat a být nejlepší v tom, co dělají, a sami hledají cesty jak toho dosáhnout. Nebo dáte přednost stádu poslušných a průměrných, kteří udělají přesně a do puntíku to, co jim řeknete a večer je najdete přesně tam, kam jste je ráno postavili. A na zmíněný lov mamuta pojedou všichni, někteří možná i rádi.

Jenže se stále nemůžu zbavit dojmu, že špičková firma by měla stát hlavně na špičkových lidech a silných individualitách. Takže my v Ekospolu rozhodně žádný lov mamuta neplánujeme.