Nic nového pod sluncem. Podnikové rekreace ROH byly toho průkopníky.

Ve své podstatě ano, i když módně a za dost těžký peníze.

No v minulém zaměstnání jsme teambuilding měli. Nejenže nebyl povinný, hradili jsme si ho částečně sami. Stejně tak jsme si ho sami organizovali. A s účastí nebyl problém. Většinou jsme zamluvili nějakou chatu, koupili pivo, něco na opečení na ohni nebo grilu a většinou vyrazili všichni z týmu. Ona to byla totiž jedna z mála šancí, jak si v klidu popovídat o věcech pracovních i mimopracovních, na které v kanceláři nebyl čas. Mladí zaměstnanci se dozvěděli něco o tom, jak to chodí na velkých projektech, s kým jsou problémy, s kým se dobře spolupracuje a získali informace, ke kterým se jinak nedostanou. Navíc ta informace, že se jedná o firemní akci, pomáhala při vyjednávání s manželkami. "Jedu s klukama na víkend grilovat a popíjet pivo." zní trochu jinak než "Máme firemní teambuilding." A díky tomu všemu to nebyla ani noční můra pro introverty, protože takový introvert si třeba mohl sednou k pípě a čepovat ostatním pivo a jen poslouchat, o čem je hovor. A i tak byl vidět jako součást týmu a něco se dozvěděl. Takže apriori bych takovou akci neodsuzoval. Záleží na tom jak se pojme a kdo ji organizuje. A taky na šéfovi týmu. Ten náš opravdu tým budoval. Odmítl spoustu lidí, kteří sice měli technické znalosti, ale jemu se nezdáli vhodní do týmu. A díky němu to pak fungovalo, jak to fungovalo. Skvěle.

Jenomže autor psal o teambuildingu, který zajišťuje a provádí externí profesionální firma za honorář a kde jsou dané přesné úkoly. To, co popisujete Vy, je také dost rozšířená zvyklost, a mohu říct jako bývalý zaměstnavatel, že dobrá. U nás se to provádělo (a provádí dál pod vedením syna) tak, že jsme to spojili s nějakým povinným školením už v pracovní době, vždy v pátek a většinou to byla bezpečnost práce, a potom následovala tzv. volná zábava. Kdo chtěl, zůstal, kdo né, šel normálně domů. Vždy se tam nakonec stejně řešily, alespoň ze začátku, nějaké pracovní věci, ale volně. Nikdy bych nedal ani korunu žádné exerní firmě, která by to řídila. Teda, kromě toho bezpečáka, ten za to školení dostal zaplaceno a někdy s námi i zůstal a dobře jsme se pobavili i jeho historkami.

Díky autore - bezvadně popsané. Zvláště ta dobrovolně povinná metoda. Posledních několik let jsem dělal v malé (rostoucí) firmě, s velkými ambicemi. Lživé sliby, maskované výhružky, vánoční večírek coby schůzka a dárkování obchodních partnerů, kdy vlastní zaměstnanci dělají pouze křoví...no naštěstí už tam nedělám. Váš popis náctiletých asistentek je též dokonalý. Byly tam za těch pár let dvě dospělejší (31 a 33 tuším), chytřejší, se snahou opravdu pomáhat zaměstnancům firmy s papírováním, komunikací apod. Jednu firma psychicky vydeptala, s druhou jsem si domluvil schůzku v kanceláři na druhý den, a když jsem o hodinu později volal pro změnu času, cizí hlas mi sdělil, že "slečna již u nás nepracuje" (slečna měla po zkušebce a byla pod smlouvou). Nu, zkrátka díky bohu, že jsem pryč. Konglomeráty jsou sice zlo, ale mále firmy s velkým snem, bez vize, a se spoustou časopisů "Jak se dělá úspěšná firma v Americe", to je učiněné peklo.

Jsem taky individualista. Pracuji sama za sebe a pracuji hodně ráda. Pracuji pro firmu, kde se podobné akce dělají, protože znám lidi a vím co dokážou, tak se podobných akcí nezúčastňuji a když, tak  velmi nerada. Už pro to pokrytectví a faleš mezi lidmi . Nejhorší jsou ženské. Třeba oni mají v kolektivu milou dámu, ke které se všichni chodí svěřovat a ona za odměnu chodí na ně žalovat . Dělá to ze peníze, odměny.  Když ona je tak báječná, říkají všichni. Já to vidím a dělá se mi z toho hodně špatně. Většina lidí je normálních , normálně pracuje a  funguje bez podrazů . Nejhorší je pracovat se ženskými, tolik zášti jsem nikde neviděla jako v ženském kolektivu. Mojí kamarádku ženské vyštípaly z kolektivu kvůli penězům. Její manžel je úspěšný podnikatel a čestný chlap. Když nic na ní neměly , jak jí schovávaly všechny věci. "Ztrácely" za ní všechny dokumenty . Podobné akci sice o víkendu fungují, ale po návratu zpět je to zase tvrdá realita.

Ono zalezi, co clovek nazyva teambuilding-em. Jestli se v CR vazne lovi mamuti, tak to je smutne a na to bych se vykaslal. Ja ziju uz docela dlouho v zahranici, pracuju pro hodne velke firmy, a nikdy me nikdo do niceho nenutil. Firmy vetsinou poradaji vanocni obed, nebo vecirek, sem tam nejakou sportovni akci. Kdo chce tak jde, kdo nechce tak ne. Minuly rok jsme v Aucklandu meli tematicky vanocni vecirek, asi 2/3 kolegu se aktivne zapojila vcetne naseho CEO, a zbytek se docela bavil. Pokud by me sef chtel vyhodil proto, ze jsem byl v tom zbytku, tak je to blb a odejdu sam . I jako silny individualista na takovych akcich nevidim nic spatneho a dokonce bych si dovolil tvrdit, ze maji pozitivni ucinek. Ve velkych firmach (nad 1000 zamestnancu) se clovek nekdy seznami s lidmi, o kterych nemel ani tuseni, ze pro tu firmu pracujou. Na stredne manazerske pozici se to nekdy sikne.

To je bohužel příklad z ciziny. V ČR je takových méně než šafránu... (dle vlastních a odposlechnutých zkušeností).

Je hezké slyšet tak krásnou genaralizaci od Vás. Teambuilding je každého věc a zažil jsem v jedné firmě dobré i mizerné. Nyní pracuji pro společnost, kde je tato aktivita nahrazena trochu konzervativnějším vánočním večírkem a letní společnou sportovní akcí. Na dvou jsem nebyl a opravdu si nepřipadám, že jsem vyloučen z postupu či podobně.

Na druhou stranu se nedivím Vašemu názoru. Vaše společnost je v našem oboru známa jako hyena první kategorie. Kdo nenajde práci jinde a odhodlá se jít k Vám později, až se vzpamatuje, dává k dobru hororové historky o atmosféře u Vás. A máte pravdu - vy se obejdete i bez teambuildingů! Proč se snažit s lidmi pracovat, když většina odchází do roka nebo i dříve.

Copak? Zaměstnávají hlavně na živnostňák a pak s nimi zametají?

Ač vám velmi dobře rozumím, neboť jsem se takových hrátek též povinné zúčastnila a obří kancelář jako kurník je mou noční můrou, musím říci, že vámi navrhovaný tým z individualit by nikdy nefungoval. 

Viděla jsem ho na vlastní oči v jedné nadnárodní firmě, která nabrala zaměstnance - silné individuality. Nikdo nespolupracoval s nikým a práce se změnila jen v souboj o prosazení svého stanoviska. Lidé záměrně zatajovali informace, které měli předávat kolegům a podobně. Nakonec tenhle tým museli rozpustit. 

Krom silných individualit je ve většině firem též potřeba jiných pozic, které až tak nevynikají, ale dotahují práci nebo mají jiné úkoly. Každý má své plus a mínus a je potřeba to vyladit. I ty největší individuality - vědci, mají kolem sebe zpravidla tým, který pak hlavní myšlenku dotahuje a realizuje.

A pak - pokud je někdo dostatečně schopná a tvůrčí individualita, zpravidla zaměstnavatele nepotřebuje a podniká a vytváří případně další pracovní místa sám.

Myslíte, že to autor pochopí?

Pracuju v menší, ale vcelku známé firmě. Takové blbosti se tam naštěstí nepraktikují.

Jedine k cemu je to dobre je ze lze osustit nejakou zamestnankyni(ce)  jinak k nicemu

Sloužil jsem u letectva. Měli jsme partu mezi piloty a vojáky. Byli jsme tým. Zažil jsem tři války v cizině. Bili jsme se za sebe, měli jsme strach, stříleli na nás a my na ty druhé. Byli jsme tým. Sehraná posádka vrtulníku v Uzbekistánu. Létali jsme přes hory do AFG. Vzájemně jsme se chránili a byli jsme připraveni pro kamarády Uzbeky, Rusy i Američany položit život. To byl tým. Nastoupil jsem do civilní firmy a tam nás dvacetileté holky z HR učily, co je tým a jak je důležité být jeden z hráčů v týmu. Měli jsme výjezdko a skládali jsme koloběžky, stavěli jsme vajíčka na špejle a chválili jsme se, jaký jsme tým. Povinná zábava. Tenkrát v letectvu jsme byli tým. Jsem rád, že už nedělám v šíleném korporátu.

Mate koukam na co vzpominat!   alespon neco, vetsina z nas prozije v tom silenem korporatu cely zivot